Učitel, lektor, guru....
Zažila jsem spoustu lekcí jógy a poznala mnoho lektorů. Každý z nich byl jiný. Zjistila jsem, že nám lektor nemusí vždy sednout, což je v naprostém pořádku. I přesto nám však jako žákům může něco dát. Z vlastní zkušenosti vím, že jsem si od každého učitele vzala přesně to, co jsem v danou chvíli potřebovala.
Asi nemá smysl se tu rozepisovat o tom, jak by měl „ideální“ lektor vypadat. To ani není mým úmyslem. Každý student si musí najít toho svého. Koneckonců, pro učitele je tím nejlepším učitelem žák sám.
Když vedu lekci, samozřejmě se na ni připravuji, ale ve finále je lekce jako živý organismus. Často nabere úplně jiný směr a je to právě díky studentům, kteří na ní dorazí. Každý z nich je jiný a já se snažím číst v jejich pohybu- právě ten nám totiž krásně zrcadlí naše emoce. Takže někdy je energie dynamická, jindy je potřeba zjemnit.
Párkrát mě přepadla myšlenka: „Proč mě ten žák po čase nenavštívil? Proč už na moje lekce nechodí?“ Pak jsem pochopila, že je to vlastně správně. Vím, že jsem mu ukázala směr a cestu, na které teď sbírá zkušenosti od jiných. Každý učitel má co předat. A někdy jsem mu prostě jen nesedla, což je také v pořádku. Uvědomila jsem si jak neuvěřitelná zodpovědnost lektorování je a že to není jednoduché, například vedení do pozic, umět mluvit, adjustmenty(úpravy pozic). Je to neustále vzdělávání, a hlavně učit to, co mám sama zažité- čerpat ze své praxe. Absolvováním Kurzem lektora jógy to rozhodně nekončí, naopak tím to začíná. Učitele vidím jako vnímavého, pokorného, vzdělaného člověka. Rozhodně ne jako spirituálního egoistu ve stylu: „Jsem osvícený, jsem víc než ty.“ S tím jsem se bohužel taky setkala a i to pro mě byla důležitá zkušenost, která mi ukázala jiný obzor v lektorování.
Moje úplně první lekce byla (alespoň v mých očích) to nejhorší, co jsem mohla odlektorovat. Chvíli jsem měla pocit, že plácám páté přes deváté, že neumím vést do pozic, tak aby tomu lidi rozuměli. Zkrátka měla jsem chuť to vzdát- první lekce totální fiasko. Pak mi došlo, že vše bylo v pořádku, byla jsem připravená, trochu nervózní, ale měla jsem plný sál! Časem jsem pochopila, že každá lekce má prostě jinou energii.
Radost z pokroku
Největší vděčnost pociťuji, když mám žáky, kteří mají chuť se stále učit. Ten skvělý pocit radosti, když u studenta vidím progres- jak se mění fyzicky i duchovně- je nenahraditelný. Je to krásný koloběh: staré tváře odcházejí, nové přicházejí. V tom vidím smysl předávání zkušeností. Tato síla je krásná ve všech směrech, ať už žáka vedu k lepším posturálním návykům skrze ásany, nebo k vnímání sebe sama a zpomalení díky meditaci a pránajámy.
Pilíře mé výuky
Zásadní je pro mě vkládání stupňů Pataňdžálího osmistupňové stezky do výuky. například Jama a Nijima. Jama nám vysvětluje mravní principy chování a pro učitele to platí dvojnásob. Taková Ahinsá (nenásilí). Na lekcích zdůrazňuji, ať žáci nejdou přes bolest a cvičí ve svém tempu. Satja(pravdivost): Tento pilíř si myslím, je v lektorování klíčový. Když vidím studenta, který ještě není připraven na konkrétní ásanu, ukážu mu jiné možnosti, jak se do pozice dostat pohodlně a bezpečně. Tím předcházíme zranění, což opět souvisí s ahinsou. „Přeměřování“ možností studentů není lhaním, pokud jejich účinek vede k prohloubení praxe. Svadhjája jeden z pilířů Nijamy- sebepoznávání a studium. Pořád je co se učit. Svou osobní praxi se snažím neustále prohlubovat, protože tato cesta nemá cíl, vlastně i když učím, žákem zůstávám napořád.
- Namasté-